Prasklej Sklenička

Majitel nonstop baru Úvěr odcestoval kdesi v černé Africe požádá jednoho svého štamgasta, alkoholika u konce sil, Prasklýho Skleničku, bývalého učitele, milovníka francouzštiny a knih, kterého ze školy vyhodili pro nezvladatelný alkoholizmus, aby sepsal cosi jako kroniku jeho podniku. Prasklej sklenička dnes tráví všechen čas v baru, pije a pozoruje ostatní hosty, je tedy pro tento úkol nutně tím nejpovolanějším. Hned od prvních řádků se s ním ponoříme do krutých a pitoreskních osudů jeho spolustolovníků. Převážně jsou to politováníhodné trosky, zmožené životem a alkoholem. Setkáme se například s mužem oblečeným v papírových plenách, pronásledovaným mouchami, kterého nechala uvěznit vlastní manželka, aby se ho zbavila. Ve vězení se stal obětí mnohonásobných znásilnění. Dalšího muže nechala, jakožto psychiatrický případ, repatriovat z Francie, kde si vydobyl solidní společenské postavení, také manželka, bílá Francouzska, zpět do Konga, protože chtěla žít s jeho synem z předchozího vztahu. Za epizodami zároveň k smíchu i k pláči čtenář objevuje spisovatelovu rodnou krajinu se vší krásou a krutostí, s nádhernou přírodou i s diktátory, se špinavými a temnými zákoutími, ale především s nesmírným bohatstvím tradic a kultury černé Afriky. Během čtení nás Alain Mabanckou zasypává aluzemi a intertextovými odkazy na literární díla, povětšinou právě vzešlých z pera afrických spisovatelů. Je to skutečná oslava lásky ke čtení, je to skutečná oslava černého kontinentu. Kniha je také pozoruhodná po formální stránce. Prasklej Sklenička na nás svoji výpověď chrlí jedním dechem, jedinou interpunkcí jsou mu čárky a uvozovky. Českému čtenáři to jistě připomene texty Bohumila Hrabala. Africký pábitel Sklenička je tedy tím nejlepším příkladem toho, že literatura, potažmo umění, je univerzální, stejně jako jsou univerzální lidské emoce a myšlenky.

Majitel nonstop baru Úvěr odcestoval kdesi v černé Africe požádá jednoho svého štamgasta, alkoholika u konce sil, Prasklýho Skleničku, bývalého učitele, milovníka francouzštiny a knih, kterého ze školy vyhodili pro nezvladatelný alkoholizmus, aby sepsal cosi jako kroniku jeho podniku. Prasklej sklenička dnes tráví všechen čas v baru, pije a pozoruje ostatní hosty, je tedy pro tento úkol nutně tím nejpovolanějším. Hned od prvních řádků se s ním ponoříme do krutých a pitoreskních osudů jeho spolustolovníků. Převážně jsou to politováníhodné trosky, zmožené životem a alkoholem. Setkáme se například s mužem oblečeným v papírových plenách, pronásledovaným mouchami, kterého nechala uvěznit vlastní manželka, aby se ho zbavila. Ve vězení se stal obětí mnohonásobných znásilnění. Dalšího muže nechala, jakožto psychiatrický případ, repatriovat z Francie, kde si vydobyl solidní společenské postavení, také manželka, bílá Francouzska, zpět do Konga, protože chtěla žít s jeho synem z předchozího vztahu. Za epizodami zároveň k smíchu i k pláči čtenář objevuje spisovatelovu rodnou krajinu se vší krásou a krutostí, s nádhernou přírodou i s diktátory, se špinavými a temnými zákoutími, ale především s nesmírným bohatstvím tradic a kultury černé Afriky. Během čtení nás Alain Mabanckou zasypává aluzemi a intertextovými odkazy na literární díla, povětšinou právě vzešlých z pera afrických spisovatelů. Je to skutečná oslava lásky ke čtení, je to skutečná oslava černého kontinentu. Kniha je také pozoruhodná po formální stránce. Prasklej Sklenička na nás svoji výpověď chrlí jedním dechem, jedinou interpunkcí jsou mu čárky a uvozovky. Českému čtenáři to jistě připomene texty Bohumila Hrabala. Africký pábitel Sklenička je tedy tím nejlepším příkladem toho, že literatura, potažmo umění, je univerzální, stejně jako jsou univerzální lidské emoce a myšlenky.