Čtení obrazů

Říká se, že každý obraz vypráví příběh - je to však skutečně pravda? Dokážeme číst obraz stejně, jako bychom četli knihu? Existuje řeč, jíž se můžeme naučit a jež nám umožní vytáhnout z obrazu jeho význam? A chce sám obraz, abychom jej rozluštili, dešifrovali, abychom mu porozuměli? Alberto Manguel, autor bestselleru Dějiny čtení, předkládá ve své knize Čtení obrazů bystrou, myšlenkově provokativní a poutavou úvahu o otázkách, které si klademe, když stojíme před uměleckým dílem. Manguel se pohybuje po širokém poli témat; přemýšlí, co může umění znamenat a co někdy po divákovi požaduje. Na příkladu několika velkých uměleckých děl zkoumá, jakým způsobem se každé z nich pokouší vyprávět příběh, který my diváci musíme buď dešifrovat, anebo rovnou vymyslet. Dívá se na Caravaggia, Picassa, van Gogha i starořeckého malíře Filoxéna, na Jacksona Pollocka i Petera Eisenmana, na italskou renesanční malířku Lavinii Fontanovou, jež malovala dvorské zrůdy a sama byla považována za hříčku přírody, a také na současné dystopie Marianny Gartnerové. Od dob Způsobů vidění Johna Bergera žádný spisovatel tak výmluvně nezkoumal, co se děje, když se necháváme ovlivnit uměleckým dílem.

Říká se, že každý obraz vypráví příběh - je to však skutečně pravda? Dokážeme číst obraz stejně, jako bychom četli knihu? Existuje řeč, jíž se můžeme naučit a jež nám umožní vytáhnout z obrazu jeho význam? A chce sám obraz, abychom jej rozluštili, dešifrovali, abychom mu porozuměli? Alberto Manguel, autor bestselleru Dějiny čtení, předkládá ve své knize Čtení obrazů bystrou, myšlenkově provokativní a poutavou úvahu o otázkách, které si klademe, když stojíme před uměleckým dílem. Manguel se pohybuje po širokém poli témat; přemýšlí, co může umění znamenat a co někdy po divákovi požaduje. Na příkladu několika velkých uměleckých děl zkoumá, jakým způsobem se každé z nich pokouší vyprávět příběh, který my diváci musíme buď dešifrovat, anebo rovnou vymyslet. Dívá se na Caravaggia, Picassa, van Gogha i starořeckého malíře Filoxéna, na Jacksona Pollocka i Petera Eisenmana, na italskou renesanční malířku Lavinii Fontanovou, jež malovala dvorské zrůdy a sama byla považována za hříčku přírody, a také na současné dystopie Marianny Gartnerové. Od dob Způsobů vidění Johna Bergera žádný spisovatel tak výmluvně nezkoumal, co se děje, když se necháváme ovlivnit uměleckým dílem.